PUSTIMĚŘ

Příkladem klasické justiční vraždy je poprava R. Pohla. Zápis pořízený 29.8.1956 se soudkyní Dohnálkovou, která ač o vině R. Pohla nebyla přesvědčena a rozsudku smrti se bránila, byl pořízen při revizi procesu v roce 1956. Dr. Dohnálková, jako někdejší vyšetřovatelka StB vynikala rovněž sadistickými sklony, přes svůj původní nesouhlas rozsudek smrti vynesla. Zde jsou její slova: „K rozsudku nad Rudolfem Pohlem. Od samotného počátku Rudý mi zdůrazňoval, že Pohl musí být pověšen, aby mne nenapadlo dělat nějakou rebelii a podobně. Proč byl takový zájem na oběšení Pohla sama přesně nevím, ale domnívám se, že Pohl pravděpodobně věděl o nepřátelské činnosti Šlinga. V trestní věci proti němu se operovalo také nějakými přípravami atentátu na Šlinga, jméno Šling však nebylo používáno, mluvilo se pouze o přípravě atentátu na vysokého stranického funkcionáře. Trestná činnost Pohla naprosto neodpovídala trestu smrti. Vzhledem k tomuto nátlaku však senát trest smrti vynesl, avšak jednomyslně doporučil udělení milosti, protože až do té doby v každém případě, kdy byla milost jednomyslně doporučena, byla také udělena. Věc Pohla byla také projednávána později u Nejvyššího soudu a já jsem byla potom vyrozuměna až dr. Rudým, že budu přítomna popravě Pohla jako předsedkyně senátu. Ještě před popravou jsem navštívila bezpečnostního referenta KV KSČ s. Klímu a celou věc jsem mu vyložila. V této době byl už Šling zatčen. Klíma mne zavedl za vedoucím tajemníkem, byl to tuším s. Paleček a zde naše jednání dopadlo tak, že nemá smyslu tuto věc předčasně rozmazávat a rozkřičet do světa, že padlo více dobrých lidí než Pohl a že je v zájmu věci ponechat celé záležitosti volný průběh."...................................... http://www.svedomi.cz/dokdoby/item_treti_odboj.htm

Pohl byl v roce 1990 – už posmrtně – zcela soudně rehabilitován. Soudkyně, která dobře věděla, že posílá na smrt nevinného člověka, už nežije. Zemřeli i ti, kdo - podle očitého svědectví - jako pozvané obecenstvo, mezi nimž byli i komunisté z Pustiměře, - s pobavením sledovali, jak rozsudek smrti a tresty dlouhých vězení pro jejich spoluobčany zlomí životy manželek a příbuzných odsouzených (Jan Nečas- doživotí; Ondřej Hlaváč-trest 24roků; Konrád Loube-22roků; František Kabele 20roků; Jaromír Mikulášek, řím. katol. kněz-16 roků; Tomáš Dvořák-15roků; CyrilKlimeš-15roků; Josef Hlavatý-14roků; Antonín Otýpka-14roků; Marie Chalupová-12roků; Josef Hála-10roků; Karel Altmann, rolník z Drysic-10roků; Jan Kudlička-6roků; František Bartošek, při hospodářství v Zelené Hoře-5roků; Jan Janský, učitel střední školy-4,5roku; Josef Dufek-4roky; Karel Palas-3roky; Jan Kristek-2roky;Vojtěch Indrych, malíř pokojů z Německých Prus-15 měsíců). Jejich současnýmkomunistickým pohrobkům však ať zůstává hrozbou i napomenutím vyznání soudkyně. Zdeněk Svoboda ze skupiny Bohuslav Koukal a spol., kterou tato soudkyně rovněž soudila, vypovídá: „Tato paní Dohnálková v roce 1968 nebo 1969 požádala o setkání a rozhovor Slávka Koukala, který byl vedoucím naší skupiny a na kterého si jistě dobře pamatovala z onoho roku 1949. Vypravovala mu: ‚Měla jsem jediného syna, který studoval na gymnáziu. Já dělala stále soudkyni u Státního soudu. Syn mne ale prosil, abych toho nechala a svou žádost několikrát opakoval.Nakonec

když

 jsem na to nereagovala, vzal si život‘. Až tato osobní tragédie pohnula svědomím ženy, která ve jménu zrůdného komunizmu posílala lidi na smrt. Ale jejímu synovi ani k smrti odsouzeným to už život vrátit nemohlo...........http://pustimer-farnost.cz/2009/4_2009.pdf